Lze lidský život ocenit pouze penězi?

Lze lidský život ocenit pouze penězi?

Obsah

V poslední době se v médiích rozvířila debata o správnosti hrazení léčby pacientů s vzácnými typy chorob. Ta mnohdy stojí řádově více než u běžných pacientů. Navíc, v mnoha případech pacientovi život pouze prodlouží, ale nevyléčí jej úplně.

Takových lidí je v každé zemi nepatrné množství a tak se jejich výzkum komerčně nevyplatí. Znamená to, že by se tyto léky neměly vyrábět a lidé, kterým pomáhají žít, by měli být ponecháni napospas svému osudu?

Zdá se to logické. Pacienti s vzácnými chorobami stojí pojišťovny více peněz než běžný pojištěnec. Z mnoha stran tak zaznívá, ať se každý připojistí. Pro začátek stačí tisíc korun měsíčně. Pominu-li fakt, že takto nešťastně může onemocnět každý z nás, není právě solidarita základem systému pojištění? Nemělo by již stávající pojištění být určeno právě i pro tyto vzácné případy, kdy si pacient léčbu není schopen sám zaplatit? Podívejme se ale pomocí faktů na to, zda jsou tyto léky skutečně takovou přítěží pro zdravotní systém.

VZP uvádí, že vzácné choroby se na celkových nákladech na léčbu podílí pouhými 2,6 %. Obává se však, že v budoucnu náklady dramaticky porostou. Celoevropský výzkum na toto téma pro období 2010 až 2020, publikovaný 27. září 2011 v Orphanet Journal of Rare Diseases, ale jasně ukazuje, že o žádný dramatický nárůst nepůjde. Léčba vzácných chorob bude Evropu v roce 2016 stát maximálně 4,6 % z celkových nákladů. Hrozby, že tento druh léčby bude finančně zatěžovat zdravotní systémy nekontrolovatelným tempem, jsou tedy liché. Tentýž výzkum prokázal, že počet nových vzácných onemocnění i souvisejících medikamentů poroste v příštích osmi letech pouze mírným konstantním tempem a nepřesáhne průměrně pět přípravků ročně.

Ačkoli se o něm intenzivněji píše až nyní, nákladnost léčby vzácných chorob není novým tématem. Již v roce 1999 přijal Evropský parlament nařízení (č. 141/2000), které říká, že „pacienti trpící vzácnými onemocněními by měli mít právo na stejnou kvalitu léčby jako ostatní pacienti. Je proto nutné podporovat farmaceutický průmysl ve výzkumu, vývoji a uvádění na trh příslušných léků“. Zároveň stanovuje, že „pacienti s takovými onemocněními si zaslouží stejnou jakost, účinnost a bezpečnost léčivých přípravků jako ostatní pacienti“.

Často opomíjeným faktem je i to, že podpora výzkumu a vývoje těchto přípravků má i své další velice důležité přínosy pro společnost jako takovou. Poznatky, které díky těmto výzkumům má vědecká obec k dispozici, se využívají pro vývoj léků, řešících řadu dalších chorob běžných pacientů. Tím zároveň posouvají hranice vědomostí celého zdravotnického odvětví.

Dobrým příkladem jsou v tomto směru například USA nebo Japonsko. Poradili si systémově již v minulém století. Dlouhá léta financují potřebný výzkum ze státního rozpočtu. V Evropě k tomuto kroku přistoupilo například Nizozemí. Zdá se tedy, že cesta, jak tuto nákladovou disproporci vyřešit, přeci jen existuje. Není proto nutné pacienty a jejich blízké, kteří již tak mají značně ztížený život, dodatečně strašit tím, že je možná společnost nechá na holičkách. Naopak, všechny zainteresované strany by se měly spojit ve snaze najít řešení, které zaručí zdravotní péči všem pacientům.

Mgr. Jakub Dvořáček
výkonný ředitel AIFP