Bez razantních kroků není stávající standard péče udržitelný

Medical Tribune | 18. 7. 2017

Náklady zdravotnictví rostou – zejména kvůli rychle stoupajícím platům, stárnutí populace, tím pádem rostoucímu počtu chronických pacientů, a také nákladným moderním způsobům léčby. Bez konkrétních a razantních kroků není stávající standard péče ekonomicky udržitelný, upozornila AIFP, která v průzkumu zjišťovala názor odborné i laické veřejnosti na to, jak řešit stoupající náklady na zdravotní péči. Názory ředitelů nemocnic zase zjišťoval průzkum HCI Barometr českého zdravotnictví. Na oba průzkumy reagoval MUDr. Pavel Vepřek, zakladatel platformy Zdravotnictví 2.0, která má ambici připravit kapitolu zdravotnictví budoucí vlády. Jeho vyjádření předkládáme čtenářům MT.

Na prvním místě je potřeba definovat rozsah hrazené péče zákonem

Kdybych měl napsat kapitolu zdravotnictví budoucího vládního programu, na prvním místě je potřeba definovat zákonem rozsah hrazené péče, to znamená popsat proces, jakým se konkrétní výkon do zdravotnictví dostane, jak bude hodnocena jeho efektivita, co se bude posuzovat a která instituce to bude dělat. Tato instituce (Úřad veřejného zdravotního pojištění) by měla každoročně vydat seznam hrazených služeb, který by nahradil nynější seznam výkonů. Daná instituce by současně měla spravovat i klasifikační systémy, tj. DRG a kódování procedur.

Na druhém místě je třeba zavést cenovou konkurenci pojišťoven

Cenovou konkurenci je potřeba zavést tak, aby pojišťovny, které jsou schopny služby zajistit efektivněji, nemusely peníze schovávat před ministerstvy zdravotnictví a financí, ale mohly je nabídnout pojištěncům. Před pár lety byla politickým rozhodnutím sebrána třetina zůstatků z účtů zaměstnaneckých pojišťoven a vrátily se zpátky do přerozdělení. Od té doby žádná pojišťovna už neukazuje rezervy a raději je někde schová, pošle spřáteleným nemocnicím, protože má strach, že o ně přijde. Aktuálně jsou všechny pojišťovny nuceny vybírat stejně vysoké zdravotní pojištění a poskytovat stejnou péči. Prakticky tak postrádá smysl, že máme pojišťoven několik. Smysluplné by bylo umožnit pojišťovnám vzájemnou konkurenci.

Důležité také je lépe řídit zdravotní pojišťovny

Je potřeba začít lépe řídit přímo pojišťovny, aby lidé, kteří tam sedí ve správních radách, nesli odpovědnost za svá rozhodování, to znamená udělat jeden model pro všechny zdravotní pojišťovny. Tady mám na mysli zejména Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, kde je třicetičlenná správní rada složená z politiků, kteří nenesou za své rozhodování vůbec žádnou zodpovědnost. Třicetičlenné těleso není schopno nic efektivně řídit, a proto si myslím, že by tam měl být standardní model řízení pojišťoven, kde na vedení pojišťoven, na statutářích bude plná odpovědnost, stejně jako je to upraveno u akciových firem. Je potřeba vést pojišťovny k lepšímu hospodaření a posilování vazby mezi nimi a pojištěncem.

Nutné je řešit také fakultní nemocnice

Musíme se rozhodnout, co uděláme s fakultními nemocnicemi, s přímo řízenými organizacemi. Zatím to jsou takové divné instituce, které jsou sice plně samostatné, ale jejich ředitele může kdykoli odvolat ministr zdravotnictví. Ministerstvo je nijak neřídí, a jenom když se ředitel znelíbí, ze dne na den ho ministr sestřelí. Potřebujeme, abychom se buďto rozhodli, že z fakultních nemocnic uděláme nemocnice univerzitní, anebo státní.

Potřebujeme elektronizovat zdravotnictví

Stručně řečeno – bez sdílení informací se dál nepohneme.

Potřebujeme propojit resort zdravotnictví a sociálních věcí

Jde o propojení informační, protože řada dobrých činů, které uděláme ve zdravotnictví, má přínosy pro sociální sféru, ale my to ve zdravotnictví nepocítíme, ani o tom nevíme. V delším časovém horizontu by se dokonce mohly obě rozpočtové kapitoly přímo spojit. Výsledkem by byla zdravější populace a zároveň nižší náklady.

A potřebujeme vtáhnout do hry občany

To poslední v řadě vyjmenovaných kroků, co by mělo být spíš první, je vtažení občanů do hry. To znamená různou výši pojistného, malusy a bonusy, možnost připlatit si na nadstandard například z připojištění a platit za pobyt v nemocnici nebo v lázních ve stanoveném rozsahu. Soudím, že nám zoufale schází odvaha k dotažení přechodu socialistického, centrálně řízeného zdravotnictví do zdravotnictví veřejného, které by bylo schopné adaptace na vývoj. A tak místo toho, abychom vtažením občana do rozhodování odblokovali zamrzlý stav, navyšujeme platby za státní pojištěnce, rušíme regulační poplatky a stávající stav konzervujeme úhradovými paušály. Míra zapojení pacientů je politicky citlivé téma, nicméně do budoucna se bez něj zdravotní systém neobejde. A jak se zdá podle výsledků průzkumu AIFP, postoj veřejnosti nemusí být tak vyhraněný, jak se možná domnívají politici.

Co nás tedy čeká, když nebudeme dělat nic a říkat si, že ono se to nějak samo vyvine?

Je reálné nebezpečí, že budeme směřovat ke státnímu monopolu. Příklad můžeme vidět v sousedním Polsku, kde se v příštím roce vracejí k národní zdravotní službě – z modelu, kdy měli více pojišťoven, udělali pojišťovnu jednu, a teď zjistili, že je velmi komplikované, aby stát řídil tuto jednu pojišťovnu, takže to bude dělat přímo ministerstvo zdravotnictví, pojišťovenský systém se tím ruší. Mají tam chudinský veřejný systém a vedle toho privátní poskytovatele a privátní pojištění, kde si lidé platí předplacenou péči. Je to nesolidární a neférový systém, který by vznikl i u nás, kdybychom nechali naše zdravotnictví dál chátrat, protože pak ti bohatí si péči samozřejmě koupí.

Poroste rozdíl mezi vrcholnou medicínou a tou každodenní, která bude upadat

Pořád budeme říkat, že máme málo peněz, solidarita půjde k šípku, protože bohatí si lepší péči zajistí. Technologie se sem budou dostávat špatně, protože jediný způsob, jak umíme teď zabránit zvyšování nákladů v důsledku nástupu nových technologií, je, že oddalujeme jejich vstup, děláme administrativní překážky, aby tyto technologie přišly co nejpozději. A protože jsme malá země v centru Evropy, naše sestřičky budou pracovat v Rakousku, Německu, a doktoři také. Personální problémy nezmizejí do té doby, dokud se struktura našeho lůžkového fondu nepřizpůsobí moderní medicíně, dokud peníze opravdu nepůjdou za pacientem a dokud nedáme do pořádku systém postgraduálního vzdělávání lékařů. To, že převážná většina nemocničních ředitelů v průzkumu HCI cítí potřebu zvýšit efektivitu jimi řízeného zařízení a všestranně zlepšit komunikaci, je jistě nadějné, jenže to trvá už dlouho. K tomu, aby ředitelé udělali to, co považují za správné, potřebují jedno – aby se kvalita poskytované péče a efektivita jejího poskytování staly jediným kritériem, které rozhoduje o úspěchu nemocnice, a tedy i jejího managementu.

A co nás čeká s reformou?

Bude to takové to pěkné zdravotnictví, které bude fungovat, aniž by se o tom musel někdo bavit, protože každý bude dělat, co má. Znamená to regulovaný trh se správně nastavenými rolemi, orientaci na organizaci a kvalitu péče o chronicky nemocné, objem peněz průběžně se adaptující na vývoj medicíny a ekonomiky, systém plně solidární, transparentní vstup nových technologií a průběžné řešení personálních i technologických problémů.