Všeobecná zdravotní pojišťovna obvinila výrobce léků ze zneužívání paragrafu 16 zákona o zdravotním pojištění.
Farmaceutické společnosti se nijak nezapojují do řízení o úhradě léčiv přes paragraf 16. O tuto výjimečnou úhradu v případě, že neexistuje jiná dostupná léčebná alternativa, žádá lékař pro svého pacienta, úhradu potom schvaluje revizní lékař pojišťovny. Existují léky, jejichž vývoj je natolik nákladný a jež jsou určeny tak omezenému počtu pacientů, že je systém nevpustí, přestože na evropské úrovni jsou tyto léky uznány jako bezpečné a účinné. Pravidla jsou nastavena vstřícně spíše k lékům pro široce rozšířené choroby.
Výrobci některé léky tím pádem ani nezkusí na český trh uvést, protože ví, že by v tomto náročném a nákladném procesu stejně neuspěli. Případně, že by uspět mohli, ale za cenu, že by museli prodávat se ztrátou. Není možné podnikatelské subjekty nutit, aby jednaly neekonomicky a na své činnosti tratily. Je navíc i řada případů, kdy výrobce chce jít standardní cestou, ale schvalování úhrady se protahuje o celé roky.
Paragraf 16 je potřebný. Pokud by byl zrušen nebo výrazně omezen, přijde pacient o možnost získat léčbu v případě, že přípravek v ČR není z jakéhokoli důvodu dostupný.
Princip sdílení rizik, který VZP navrhuje, není třeba v ČR zavádět, vždyť se zde již celé roky uplatňuje! Risk-sharingové dohody jsou zcela v pořádku, již vícekrát se uzavíraly v rámci procesu standardního stanovování cen a úhrad. Je dobře, že v ČR tato možnost existuje, umožňuje to zvyšovat dostupnost léčby.
Není pravda, že jsou inovativní léčiva dražší než jinde v Evropě, jak tvrdí VZP. Pokud je přípravek zařazen do standardního systému úhrad, stanovuje se v ČR jeho cena ze zákona jako průměr 3 nejnižších cen v EU. Výše úhrady navíc podle zákona nesmí být vyšší, než je nejnižší cena kdekoliv v Evropské unii. Logicky tedy léčiva u nás nemohou být příliš drahá. Důkazem je i to, že léky za přibližně 5 mld. Kč dovezené do ČR jsou během roku vyvezeny reexportéry do zemí, v nichž je cenová hladina vyšší.